Prázdniny utíkají jako voda, čas strávený v Irsku však mizel rychlostí světla. Ještě teď mi v uších zní irská hudba, hlasitý smích a v těle koluje ta pravá irská pohoda.
Moře, hory, jezera, usměvaví a vstřícní lidé, barevné úzké uličky s umělci všeho druhu, tanec, hospody, pivo, kavárny, slunce a pohoda. To je pro mne Irsko. Je toho ve mne tolik, ze vlastne nevim kde zacit.
Tak treba u stopovani – me oblibene tema. Presunovani se z mista na misto je irskými dopravními prostředky nekeltsky drahá záležitost. Byly jsme proto donuceni pristoupit ke slozitejsimu však jak se pozdeji ukázalo o hodne zázivnejšímu cestování – hičhajkingu.
Postup je zcela jednoduchy – vyrobit ceduli a upravit DaNka ( v černých brýlích a šátku vypadá jako gangster a nikdo nám nikdy nezastavil). Lidé, které jsme chytli do našich stopařských sítí se liší jako roční období. Střeštěná Irka, taxikář, autobusák s autobusem, bláznivý Ind, pravý! Ir, který vyrostl v Austrálii, momentálně žijící v Singapuru, babička a třešinka na dortu – Ir, který právě odjížděl na své vdavky do Polska. Během desítek rychle ubíhajících kilometrů jsme probrali snad úplně všechno. Díky irské angličtině jsem si spousty věcí vyložila také trochu jinak, tak má další vyprávění berte s rezervou:)
Co mne však fascinovalo, překvapovalo a pak snad i příjemně mátlo byla vstřícnost a ochota: Ind, který jel zcela na opačnou stranu a se slovy: „já stejně nemám co na práci“ nás vozil dvě hodiny okolo wicklow mountains. Irka, která šílela, když zjistila, že nevíme kde přesně budeme spát, nám zařídila speciálně odvezla do kempu blízko města. Autobusák, který nevěděl jak nám ukázat cestu k jinému stanování, nás tam proste zavezl, taxikář, který za dvě hodiny cesty nechtěl nic zaplatit, také nám zjišťovali lístky na divadelní představení a kupovali chipsy,…